ČESKÁ LEGIE na UKRAJINĚ
Toto samo o sobě není ani tak PROJEKT, jako spíše můj vlastní životní krok. K tomu, že v případě potřeby půjdu Ukrajině na pomoc jsem se rozhodl ve chvíli, kdy Vladimír Putin potvrdil samozvané republiky na Donbasu v hranicích, které si ony definují ve svých ústavách, což byl v podstatě celý Donbas.
Ten den jsem sepsal dopis adresovaná kanceláři prezidenta republiky, kde jsem žádal o výjimku pro „službu v cizí armádě“. Do uvozovek to dávám proto, jelikož mým cílem nebylo stát se ukrajinským vojákem, nýbrž ČESKÝM dobrovolníkem, jelikož jsem Čech a Čechem vždy budu.
Měl jsem za to, že Rusko napadne Ukrajinu během následujících týdnů. Nečekal jsem, že to bude hned další den.
VE ZKRATCE...
Jako první jsem se obrátil na UKRAJINSKOU ambasádu, kdy jejich přístup při náboru dobrovolníků byl hodně tristní, kdy, a to nebyl jen můj pocit, byla jejich představa taková, že oni dělají službu Čechům tím, že za ně mohou bojovat a nikoliv, že by tu měl být, nechci říkat vděk, ale určitá pokora nad tím, že jim tolik lidí chce pomoci.
Můj zájem skončil ve chvíli, kdy mi bylo řečeno, že dobrovolníci toho moc co do vybavení čekat nemají a pak, že každý dobrovolník se musí upsat na dobu neurčitou a být tam tedy po celou dobu války, což samozřejmě pro člověka, který zde má práci a rodinné zázemí je něco nemyslitelného.
Rozhodl jsem se tedy zvolit jinou, vlastní cestu a dát dohromady skupinu lidí, kteří též chtějí pomoci tímto způsobem a zároveň jim nevyhovují dané podmínky.
Rozhodl jsem se tedy, že primárně seženu pro české dobrovolníky kvalitní balistické vybavení, tedy přilby a vesty, což se mi po obrovských peripetiích nakonec podařilo a sehnal jsem vybavení v hodnotě bezmála 400 000 korun.
Musím však podotknout, že jsem díky tomu jednal nejednou s ukrajinskou stranou, jelikož byla bohužel potřeba určitá koordinace z jejich strany a to co jsem zažil se dá jen těžko pospat a hodně mě to demotivovalo. Vy pro ně chcete něco udělat, od nich potřebujete pouze malou bezvýznamnou pomoc, kdy nejenom, že to neudělají, ale ještě se vám to pokusí celé sabotovat…
Musel jsem si stále opakovat, že jejich volení i nevolení úředníci nedefinují všechny Ukrajince.
JAKÉ JSOU MÉ DŮVODY?
Jsem Čech a proto se držím filosofie „CIZÍ NECHCEME A SVOJE NEDÁME“. Jsem automaticky vždy na straně oběti. O Ukrajině si můžeme myslet co chceme, ale ona je v tomto konfliktu oběť a Rusko agresor. Na rozdíl od většiny lidí odmítám zabředávat do různých podružných konspirací o tom či onom a vytvářet konstrukce, proč je Rusko oběť a nikoliv agresor. Neexistuje nic, co by ospravedlnilo preventivní napadení jakéhokoliv státu.
V úvodu konfliktu jsem predikoval jednu věc a to, že naší zemi zasáhne velká vlna ukrajinských uprchlíků, což povede k nápadu naší vlády, si je tu všechny ponechat a to nejlépe navždy, jelikož to chtějí nadnárodní koncerny, kterým schází nekvalifikovaná pracovní síla. Jediné k čemu to povede bude velká míra kriminality, jelikož netvařme se najednou, že Ukrajinci v ČR nepatří mezi jednu z nejviditelnějších kriminálních skupin a pak samozřejmě dojde k postupnému podseknutí mezd. Nic z toho není pro naší zemi žádoucí. Nemluvě o faktu, že se tu do nich investují peníze o kterých se tvrdilo, že tu pro Čechy nejsou. Je tedy v zájmu ČR, aby Ukrajina zvítězila.
Připomínám však, že nic z toho, v rámci postoje naší „ukrajinské“ vlády není vina Ukrajinců. Nerozhodují Ukrajinci, nýbrž námi zvolení zástupci. Nevymezuji se proti pomoci Ukrajincům v ČR, nýbrž proti nápadu půl milionu si jich tu navždy ponechat.
Jsem (naneštěstí) velice empatický člověk a už bohužel vím, co je to smrt v rodině, se kterou jsem se dodnes nesrovnal. Skutečně mě ničí to, že tam z důvodu imperiálních zájmů nějaké mocnosti děti přicházejí o své rodiče a rodiče o své děti, kdy v jedné vteřině žijete normální život, hrajete si a za chvíli vám raketa zabije mámu či tátu. To je něco, co je absolutně neakceptovatelné a je potřeba s tím něco dělat a pomoci tomu, aby se toto už nedělo!
Když válka začala, chvíli jsem Rusy, čímž myslím nasazené vojáky, litoval, jelikož drtivá většina z nich nevěděla vůbec co se děje, kde jsou a co se po nich vlastně chce. Teď už ovšem všichni z nich dobře vědí kde jsou a co se děje a vše co dělají, dělají vědomě. Opovrhuji jimi. Vraždit civilisty a ničit civilní budovy si nemůžete nijak ospravedlnit.
A konečně, naše vlastní historická zkušenost. Rok 1938, 1939 a 1968. Náš stát jako jeden z mála na světě ví, co to je, když vás nějaká mocnost napadne a NIKDO vám nepomůže. Proto my Češi musíme být lepší než všichni ostatní a ukázat, že my pomůžeme komukoliv, kdo je napaden, protože tak je to správné a čestné. A věřím, že až jednou budeme potřebovat pomoc zase my, tak si Ukrajinci vzpomenou a pomohou oni nám.
1968 – Naše vlastní zkušenost s ruskou invazí. Jsem rád, že jsem tento rok nezažil, protože bych se jen těžko vyrovnával s tím, že se naše země nebránila a stala se na dlouhá léta okupovaným státem. V tomto ohledu má Rusko u nás dluh, který je třeba splatit, když je tu ta možnost. Ukázat, že Češi jsou hrdý a odvážný národ, když mají tu možnost a nevedou je servilní zbabělci sloužící cizím mocnostem.
A jako poslední důvod, což není ani tak důvod, jako spíše určité konstatování je to, že má rodina tuto republiku zakládala v řadách ČESKOSLOVENSKÝCH LEGIÍ na ruské frontě. Postavit se ruskému bolševismu v jakékoliv jeho podobě považuji za svou povinnost, respektive za svůj závazek, který mám vůči mým předkům, byť to může znít pateticky.
NEJSEM DOBRODRUH
Této zemi jsem sloužil 13 let a byl jsem příslušník tělem i duší. Skutečně jsem tím žil. Být civil tak bych se do něčeho podobného nepouštěl, jelikož to by bylo vážně spíše o dobrodružství, respektive o vizi onoho dobrodružství, jelikož realita je zcela někde jinde.
I tak se v rámci (ne)zkušeností nestylizuji do role hrdiny, jelikož počítám s tím, že ani JÁ to nemusím ustát, nemluvě o faktu, že se mohu domu vrátit stejně rychle, jako tam dorazím, což je stále jistě lepší varianta, než se odtamtud nevrátit již nikdy.
Každopádně toto píši z důvodu toho, že se k mé osobě rádi vyjadřují ti, co o mně nic neví a mají potřebu vycházet při mém hodnocení právě ze své vlastní nevědomosti.
ODJEZD 11.05.2022
Závěrem bych dodal, že počítám se vším, tedy i s tím, že se opět za pár dní vrátím zpět domů. Tak či onak to bude velice cenná zkušenost v rámci toho, že se tomuto tématu věnuji a obávám se, že se mu věnovat i po delší čas budu muset, jelikož tato situace je dlouhodobějšího charakteru.
A co říct úplným závěrem. Nebudu si hrát na hrdinu a psát nějaké heroické výjevy, jelikož by to bylo falešné už jen z toho důvodu, že mám aktuální zprávy o tom, jak to tam probíhá. Upřímně říkám, že mám strach. Mám strach, že se nevrátím, ovšem ne kvůli sobě, nýbrž kvůli lidem, které tu zanechám…
„Bohužel“ jsem byl nějak vychovaný a ta výchova spočívala v tom, že slabším se má pomáhat a člověk nemá zavírat oči předtím, když jiní trpí…
Omlouvám se své rodině a svým blízkým, pokud bych se už nevrátil…